Čím víc divnějších situací zažiješ, tím víc věcí Ti začne připadat normální, už se nad nimi ani nepozastavuješ. Čím víc míst navštívíš, tím víc chápeš, že normální není nic – jsou pouze nějaká daná pravidla, která jsou historicky a kulturně přijatá v určité oblasti. Postupně zjišťuju, že moje komfortní zóna je již poměrně hodně široká a abych se z ní dostala – chce to něco extra :).

Naše Courage Journey v Nepálu, myslím naplnila očekávané požadavky 🙂.  Těch nekomfortních situací bylo tolik, že návrat do Evropy byl dost náročný, najednou to tady bylo všechno až moc čisté, podle pravidel, na úrovni, ale přeci jen tu něco chybělo – alespoň mně chybí – radost ze života, taková ta jednoduchá lehkost bytí…

Z naší cesty po Himalájích jsem si přivezla pár svých pravidel. Žádná dechberoucí novínka, ale když přijde krizovka, je dobré vědět na čem stavět :).

 

HIMALAYA RULES 

1. FROM MUD TO LOTUS

From mud to lotus – je název knížky, který zřejmě udával směr naší cesty – neplánovaně :). Buddhisté říkají, že i lotus musí projít bahnem než vykvete... Na to jsem hlavně myslela, když jsme jeli 80 km z Kathmandu do NP Langtang  – krásných 10. hodin!! :). Prostě občas musíš projít blátem, aby ses dostal tam, kam potřebuješ. NEJSOU ZKRATKY. 

 

2. PLÁN + NÁHRADNÍ PLÁN

V Nepálu bylo poměrně dlouhé období dešťů a byli jsme svědky několika sesuvů půdy. To zapříčinilo to, že jsme několikrát museli měnit úplně trasu a celkové plány. V rámci programu Courage Journey, jsme podpořili dětskou školičku v horském městečku Bhorle. Je to poměrně chudá horská oblast a tudíž školička nebyla úplně blízko – navíc cesta tam byla zničená.  Brození rozbouřenou řekou – bylo už jen třešničkou na dortu :).  Mít plán je základ, ale mít náhradní plán, když se všechno sesouvá – doslova – je k nezaplacení :). MÍT PLÁN B.

 

3.  SUPPORT TEAM

Za mě nejdůležitější věc. Když se pouštíme do věcí, kterých se bojíme (velký projekt, nová věc, atd.), to chce dobrý support team. Lidi, na které se můžu spolehnout, ví o co jde, co je pro mě důležité. Mít komu zavolat o půlnoci. Sdílet dobré časy, ale ikdyž se nedaří. Najít a rozvíjet svůj support team – lidi na stejné vlně, kteří jdou stejným směrem. MÍT SVŮJ SUPPORT TEAM.

4. PROFÍCI

V horské školičce byl úplně nezapomenutelný učitel, jehož nadšení bylo ubíjející :). Byl to prostě člověk na svém místě, věděl, co má dělat, jak organizovat tolik dětí atd. Bravurně řešil krizovky. Pokud jdeš do situace, o které nic nevíš, bojíš se a je to prostě dost nekomfort – najdi si profíka – člověka, který má podobnou situaci za sebou. Má zkušennost a svůj názor na věc. Nemusím se tím řídit, ale můžu se rozhodnout, jak dál pokračovat. UČIT SE OD PROFÍKŮ.

 

5. POZITIVNÍ MINDSET

K tomu netřeba asi nic dodávat, ale čím je hůř, tím lepší je si to připomínat 🙂 Ty děti, které neměly opravdu téměř nic – byly jednoduše šťastné z toho, že jsou – to my už moc neumíme. Navíc to, co pro nás byla už krize – bylo pro ně něco úplně normálního :). Nejvíc pobavil rozhovor na hranici již fyzického vyčerpání, které občas přišlo –Jak to, že se směješ i v takovéto situaci? Protože, když se přestanu smát, začnu brečet.” :). NEPŘESTAT SE SMÁT, DOKUD TO JDE. 

6. LET IT GO

Tak s tímto mám poměrně problém, ale když prostě něco nejde – tak to občas nechat jít. Není to prostě ten směr. V Himalájích jsme prošli 250 km a došli jsme do výšky 5.000 m.n.m – hory, na které jsme čekaly se ale neukázaly – počasí nepřálo. Tak to je se vším, občas není potřeba lámat věci přes koleno a přijmout je, tak jak jsou. MŮŽE TO TAK BÝT.

7. PÉČE O CHRÁM

Náš chrám je naše vlastní tělo a je potřeba se o něj starat. Když je člověk „down“ psychicky i fyzicky – tak každou situaci snáší špatně, natož nějakou vyhrocenou. Zvládat krizovky, když se cítíme špatně, jde dost těžko. Kdo umí poslouchat své tělo, tak ví, že ono ví, kam nás směřuje a proč. Je potřeba se o něj starat a poslouchat ho. TĚLO VÍ, CO DĚLÁ.

 

8. VÍRA

Asi nejde nevěřit, když člověk vidí takováto místa. Majestátnost hor, rituály, obřady, tradice… Myslím si, že mít víru, je důležité. Věřit v to, co dělám, že to má smysl. Věřit v sebe. Věřit i v něco víc. Když je krizovka, tak nám občas nic jiného vážně nezbývá. Tibeťané, které jsme potkávali po cestě, měli všichni svůj oltářek – měli své tradice a věřili, že i přes to, že nemohou v Tibetu již žít, je to tak správně.                                   NEZTRÁCET HLAVU A VĚŘIT DO POSLEDNÍHO DECHU.

 

9. RITUÁLY

Rituály se z naší evropské kultury tak trochu již vytrácí. Nepál je vlastně jeden velký rituál :). Např. U hlavní Stupy v Kathmandů každé ráno chodí a modlí se davy lidí, poté jdou do práce. Mít svůj rituál pomáhá nás udržet v klidu, mít něco stabilního, ikdyž je vše ostatní nestabilní. MÍT SVŮJ RITUÁL.

 

10. ZASTAV SE. DÝCHEJ. BUĎ.

Někdy, když je krizovka, tak je prostě nejlepší řešení se na chvíli zastavit, prodýchat to a prostě jen tak být. Ono to řešení někdy přijde samo. Dát sám sobě stopku je taky někdy potřeba.                          VYDÝCHEJ TO.

 

Já jen doufám, že se mi podaří udržet klid i v blázinci těchto všedních dnů – to je totiž teprve krizovka. Protože, jak říkám, návrat rozhodně nebyl jednoduchý. Nepál mě mnohému naučil a já jen doufám, že se ještě úplně neloučíme :). Kdo jde s námi příště? Protože to rozhodně stojí za to. www.couragejourney.com 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

X